Odkiaľ a kedy sme prišli do Európy ?

Starí Slovania sa počas údajného sťahovania národov presunuli azda len o jednu dolinu ďalej. Názor, že by poľnohospodársky národ mohol za tri storočia osídliť taký kus euroázijského kontinentu je absurdný! Štvrté až šieste storočie, ako príchod Slovanov do Európy, vylučuje aj označenie časti obyvateľov Európy okolo roku 200 alexandrijským historikom Ptolemaiosom, ktorý ich nazýva Souvenoi = Souvěni (Slověni).

Archeologické objavy (hlavne staré runové písmo) nám dokazujú prítomnosť Slovanov v Európe už niekoľko tisícroči pred našim letopočtom. Ba čo viac, ukazuje sa, že pôvodnými indoeurópskymi obyvateľmi Turecka neboli Chetiti, ale Praslovania.
Po skončení doby ľadovej sa pravlasť Slovanov rozprestierala pri brehoch rieky Amudar´ja (Turkmensko a Uzbecká republika). Po preľudnení sa postupne naši predkovia začali presúvať do Európy. Časť pravdepodobne odbočila smerom na Rusko (možno až na Sibír), časť preplavila Kaspické more a pozdĺž Čierneho mora sa dostala do Európy a časť išla na Iránsku vysočinu, cez Mezopotámiu do Malej Ázie. Odtiaľ sa do Európy zrejme preplavili cez Egejské more.
Z práce lúštitela staroslovanského písma Antonína Horáka vyplýva, že otrokmi v antickom Grécku boli Wáni = roľníci (ľud, ktorý sa v neskorších dobách začal nazývat Slo-wáni). Stopy nášho písma sú na keramike, doštičkách a iných predmetoch z ostrovov Lesbos, Chios, Sámos, Kós, Ródos, Kréta, Théra a Lémnos. Niektoré runy sú až z druhej polovice ôsmeho storočia pred našim letopočtom.
Wáni, ako grécki otroci, stavali pravdepodobne antické chrámy, sochy a iné pamiatky. Na území bývalej Mezopotámie severne od Damašku (Sýria) objavili Francúzi v 30-tych rokoch 20-teho storočia Grécku pevnosť, na bráne ktorej bol staroslovanský nápis "ČU HÁRIČ TÓ TJÍ TUHÍJ DOURA" = chcem brániť tento pevný dvor (podľa jazykovedných dôkazov boli naši predkovia v tejto oblasti dokonca súčasníkmi, ba možno aj predchodcami Sumerov - 5000 p. n. l. a viac).
Iný dôkaz o prítomnosti Wánov v antickej Európe je v Národnom archeologickom múzeu v Aténach, kde sa nachádza Lémnoská stéla s tromi nápismi vo wánskom jazyku (omylom sú tieto nápisy považované za etruské). Keď Etruskovia začali prenikať do Itálie, narazili tam na pôvodné roľnícke obyvateľstvo. Dnes ho poznáme pod názvom Italikovia. Podľa písomných nálezov môžeme tvrdiť, že to boli Wáni. Toto písmo je rovnaké ako na ostrove Lémnos. Pôvodní obyvatelia boli zotročení, no neasimilovali sa, ale ich potomkovia si uchovali identitu až do 20-teho storočia. Svedší o tom sčítanie ľudu roku 1900, kedy talianske úrady zistili, že uprostred Talianska v molisanských horách žije národnostná slovanská menšina s vlastným archaickým jazykom v počte asi pol milióna ľudí. Po nástupe fašizmu boli násilne asimilovaní.
Stopy po Slovanoch nachádzame aj v iných častiach Európy (od Kaspického mora po Grónsko a od Kréty po Ladošské jazero). Napríklad (údajne) keltský meč nájdený v lokalite La Téne (Švajčiarsko) má na sebe vyrytý krátky nápis, ktorý sa wánsky číta TJÓ RÍDIÓČ = tou (zbraňou) vládnúc. Pravdepodobne budeme teda musieť prehodnotiť názor, že tu boli Kelti pred nami. Skôr to bude tak, že sme boli súčasníkmi keltských kmeňov a ľudu popolnicových polí, ktorého národnosť nie je dodnes zistená.
Na našom území je známy nález kosti s praslovanským nápisom, ktorá bola nájdená v Mikulčiciach (južná Morava - ČR). Je to územie, kde sa rozprestieralo sídlo Veľkomoravskej ríše. Nález sa nachádzal v predveľkomoravskej vrstve, čo svedčí o tom, že naši predkovia tu boli oveľa skôr ako sa nám doteraz vtĺkalo do hlavy. Tvar kosti dáva dojem, že ukazuje smer. Nápis bol rozlúštený ako: "ÚkaŽÓ" = ukážem alebo ukazujem.
Stopy po našich predkoch nachádzame aj v Škandidávii. Texty škandidávskych rún už nie sú čistou praslovančinou. Vyskytujú sa tu mnohé prvky vikingskej germánčiny => miesto "našč" je tu "natio", miesto "atoč" je tu "apa" a pod. Obyvatelia Škandidávie sa kedysi delili na dve skupiny:
1. Asovia (Ázijci) - ázijskí Tatári, predkovia Germánov
2. Vanna - to by mohli byť Slovania (Wáni)
Vo 4. knihe dejin Históriés apodexis z 5. storošia pred n. l. Hérodot píše, že oblasti východnej a strednej Európy tvoria nekonečné lesy popretkávané riekami. Nedostupnosť (alebo ťažká dostupnosť) týchto krajov je príčinou, prečo boli Slovania pre zvyšok sveta veľkú časť svojich dejín neznámi.
Zo správ rímskych a gréckych autorov z 1. – 2. storočia n. l. sa dozvedáme o veľkom národe Venedov. Sídlili za Vislou medzi Baltským morom a Karpatmi. Na rozdiel od kočovných kmeňov Venedi chodili peši a stavali si domy. Názov Venedi sa pre Slovanov používal až do 6. storočia. V nemčine zostalo dodnes „die Wenden“.
V šiestom storočí sa začína o Slovanoch písať viac. Mnohí historici sa uchyľujú k tvrdeniu, že Slovania sa až v 4. – 6. storočí objavujú ako nový historický činiteľ. Podľa nich postupujú vo veľkých masách zo Zakarpatia do strednej a juhovýchodnej Európy. Nikto z nich už neodpovedá na otázky: Kde žili pred tým? (spadli z neba?); Ako sa mohli rozšíriť v priebehu dvoch storočí na také obrovské územie, keď neboli kočovníkmi ale roľníkmi?; ...
Jedným z hlavných informátorov v tejto dobe bol Jordanes. O Slovanoch, ktorých nazýva Venedi či Veneti, sa zmieňuje ako o početnom ľude deliacom sa na mnoho kmeňov, ktorý zaberá nesmierne priestory. Bol to národ roľníkov a chovateľov dobytka žijúci v čiastočne zahĺbených príbytkoch (štvorcového pôdorysu) s ušliapanou podlahou a pecou v severozápadnom (najchladnejšom) kúte.

Vánoce – světlé svátky

Vánoce znamenají svým slovním významem: „vá-noce“ světlé, posvátné noci. Jejich název pochází z pohanských dob, kdy byly svěceny jako nejtajemnější a nejslavnější svátky. Dle víry předků staré slunce v tu dobu dokonávalo a nové se rodilo. Staré jihoslovanské říkadlo to potvrzuje: „Ptali se vlka, kdy je největší zima a on odpověděl: když se slunce rodí.“

To, že vánoce byly slaveny ke cti slunce, potvrzuje i další jejich slovanský název „kračun“ nebo „koročun“. Rozložíme-li toto slovo na k-račun, ko-ročun, obdržíme význam: k, ko = g, go = vtělení toho, čemu předchází a račum, ročun znamená „rog“ = slunce. Název „kračun“ tedy označuje vtělení, či zrození slunce.
U Jihoslovanů se nazývalo zrozené slunce „Božič – Božiť“. Srbové o těchto svátcích zpívali:
Božic, Božic báťa
na oboje vrata
nosí kytku zlata
by pozlatil vrata
oboje podvoje…,
Což znamená, že nese kytku zlata, čili světlo, aby pozlatil, tj. osvětlil oboje nebeská vrata, protože podle staroslovanské víry, jedněmi vraty slunce vychází a druhými zapadá.
V Čechách se nazývaly vánoce „světlými hody“. Výraz „slunce“ byl také vyjadřován slovanským názvem „Badniak“, jehož dalším významem bylo dřevo, špalek, kláda, poleno, které byly spalovány právě na Štědrý večer jako symbol umírajícího starého slunce.
Na štědrovečerní hostinu byly konány velké přípravy. Říkalo se, že slunce a nejvyšší světlobohové jsou v ráji a právě světnice, v níž se hoduje, má být obrazem tohoto ráje. Stará slovanská píseň napovídá, jaká byla jeho představa:
Rostlo drvo, střed ráje
plemenitá oliva
velmi hojně rodila
zlaté větve spustila
listí její stříbrné
pod ní lože světcovo
všeckým kvítím vystlané
ponejvíce bazalkou
ruměnými růžemi
na něm světec spočívá …
Proto se v hodovní světnici stlalo po zemi seno a dávalo se i pod ubrus na stůl. Po stěnách se rozvěšovaly zelené jehličnaté ratolesti. Vánoční stromek byl symbolem úrodného stromu světa. Byl ověšen dárečky a ozářen svícemi. Celá síň byla slavnostně osvětlena.
U Jihoslovanů se před večeří kus dřeva „badniak“, ozdobený vavřínem a rozmarínou, ovázaný lnem, posypával obilím, poléval vínem, kropil svěcenou vodou a potom se vložil do ohně. Nastal posvátný okamžik. Hospodář uchopil pohár a odříkával prosbu k bohům, v níž žádal o úrodu pro příští rok, o domácí mír, o vzájemnou lásku a ochranu dětí. Potom si všichni připili, líbali se a v rukou drželi hořící voskovice, které potom odložili do dřevěných nádob a zhasínali nasypanými zrnky žita.
Sváteční tabule byla rozmanitá a bohatá. U Huculů i jinde bývalo zvykem strojit devatero jídel. Na stůl se dávala posvátná jídla, jakými byly u Poláků např. „kaše kucia“ – pšenice s máslem a medem, nebo u Srbů „varica“ – kaše ze všech druhů obilí a luštěnin, či „koljivo“ – uvařená svěcená pšenice. K vánocům bylo připraveno zvláštní pečivo – v Čechách "vánočka, štědrovka", u Srbů „česnica“.
V Dalmácii byl po celou dobu trvání svátků – tj. po osm dnů – otevřen dům, aby kdokoliv mohl vstoupit. V domě byla připravena tabule s pokrmy pro každého příchozího. Host byl přivítán dvěma hochy, jeden se nazýval „Gost“ a nabízel jídlo, druhý „Bodniak“ a ten udržoval oheň v krbu.
Na jihoslovanské tabuli jsou předkládána selátka, kterým se říká „boža“. Tato byla zasvěcena přímo zrozenému slunci. Proto se říkalo dětem, a dodnes říká, aby se během dne postily, že za to večer uvidí „zlaté prasátko“. Tak i vzniklo pojmenování pro kmitavý sluneční obraz na stěnách „zlatá prasátka“.
Po večeři byl u Slovanů zachováván prastarý zvyk. Nádobí i zbytky jídla musely zůstat na stole, při svitu svíce, až do rána. Ten, kdo by stůl uklidil, by se dopustil smrtelného prohřešku. Tento obyčej se dodnes uchoval na počest zemřelých. Věřilo se, že duše mrtvých se vrací ke štědrovečernímu stolu.
Po vánočních hodech se rozpoutalo bujaré a hlučné veselí. Mládež se strojila do masek zvířecích podob, zejména byla oblíbena maska jelena. Toto přestrojení bylo nazýváno „okrutník“, což znamenalo duši bez těla, která může přijmout jakoukoliv podobu. Tyto maškarní reje měly hluboký symbolický význam. Spočíval ve víře, že zároveň s umíráním starého slunce a rozením se nového, rodí se i nová božstva, zatímco stará božstva ztrácejí sílu a moc. Lidé věřili, že o vánočním čase se otevírá nebe, proto často nocovali venku, aby zahlédli zlatý otvor na obloze. V tu dobu létali také vzduchem „plivníci" (ohniví draci), kteří přinášeli chudým bohatství, otevíraly se pozemské poklady a zvířata mluvila.
Nezapomínalo se ani na božstva, kterým byly přinášeny oběti. V Čechách se o Štědrém večeru házela do vzduchu hrst mouky, nebo se kladla sůl na okno jako oběť pro Meluzínu. Na Slovensku dávali „větrovou oběť“ – tj. misku mouky nebo krupice za okna. I zemi se přinášela jídla a zakopávala se. Hlavně to byly rybí kosti a zbytky jídel ze štědrovečerního stolu, které se balily do bílých ubrousků a zakopaly ke kmeni stromu. Také bývalo zvykem házet na stromy jablka se slovy: „Stromečku, vstávej, ovoce dávej, dnes je štědrý den!“
Za tyto oběti žádali lidé od božstev věštby. Štědrý večer, kdy minulost se prolínala s budoucností, byl pro tyto obřady příznivým časem. Ke studním a studánkám dávaly dívky půl ořechu, půl jablka a kousek vánočky. Přitom volaly: „Studánko! Tu ti nesu večeřičku, pověz ty mně pravdu, co se tě ptát budu!“ Pak naslouchaly, jaký se ozve zvuk a z toho usuzovaly na odpověď. Také se dívaly pod led, kde měly spatřit, co je čeká. V Rusku věštili lidé z mísy, naplněné vodou, okolo níž byly položeny šperky.
I zvířata sloužila v tento čas jako prostředníci věšteb. Děvčata naslouchala před konírnou, jestli zařehtá kůň, což mělo být znamením, že v příštím roce budou vdavky. Také házely do kurníku rybí kosti, klepaly na dvířka a ozval-li se kohout, jistě je čekalo zasnoubení.
Na ohništi se rozpouštělo olovo, potom se slévalo do vody, kde jeho tvar měl předpovědět budoucnost, z ořechových skořápek se dělaly malé lodičky, na nichž seděly dušičky v podobě svíček a vložily se na hladinu vody v míse. Každý přítomný měl svou lodičku. Komu svíčka nejdříve dohořela, měl předpovězen nejkratší život.
Bývalo také zvykem naslouchat hlasu ohně, hořícího v kamnech. Ozvalo-li se naříkání, někdo v domě zemře, ozvala-li se hudba, bude v domě svatba.
K vánočním tradicích, které se uchovaly dodnes, patří i krájení jablka. Pokud se objeví čtyřpaprsková hvězda, dotyčný zemře, pokud vícepaprsková, čeká ho dlouhý život. Rovněž házení střevíců přes hlavu, kdy obrátí-li se špičkou ke dveřím, dívka se vdá, obrátí-li se patou, zůstane svobodná, z vánočních zvyklostí nevymizelo.
Voda i oheň hrály při štědrovečerních obřadech významnou roli.
V Dalmácii se velký oheň, zapálený o vánocích, nazýval Koleda. Místo, kde byl pálen, a kam každý z vesnice musel přinést kousek svého dříví, se jmenovalo „kolediště“. Ohni požehnal kněží a ostatní kolem něho tančili, zpívali a přeskakovali jej.
Zvyk koledy je dosud zachován u všech slovanských národů. Koledníci chodí od domu k domu, zpívají písně a dostávají výslužky.
U Bojanů se koledníci nazývali „vajdi“, což připomíná jméno kněžích na Litvě – „Vajdeloti“. Poláci nosili s sebou o Koledě vycpanou vlčí kůži, z čehož vzniklo známé úsloví: „Běhá s tím jako s vlčí kůží o Koledě.“

Staroslovančina

Do 10. storočia sme boli jazykovo i kultúrne jednotne vystupujúca časť európskeho ľudstva (od Baltu až po Egejske more). Slovanom je každý tretí Európan a dodnes si zostávajú podstatne bližšie slovanské národy než národy iných indoeurópskych vetiev.
Pred 1000 rokmi neboli Bielorusi, Bosniaci, Bulhari, Češi, Čiernohorci, Chorváti, Kašubovia, Lužickí Srbi, Macedónci, Moravania, Poliaci, Rusi, Rusíni, Slováci, Slovinci, Srbi, Ukrajinci ani Volynski Češi.

Obrázok k článku - zelené je územie Euroázie doteraz obývané Slovanmi. Žltá škvrna ukazuje na posledné dva národy Baltov (Litovci a Lotyši) - najpríbuznejší národný kmeň k Slovanom.

Naši predkovia mali písmo, ktoré sa nazýva runové. Runy sú znaky, ktoré slúžia podobne ako znaky čínskeho či japonského písma. Tieto znaky sa podobajú na rôzne tvary konárov stromov (obzvlášť duba) a tak môžme predpokladať, že mnohokrát sa v takejto (drevenej) forme uchovávali. To je príčina, prečo nie je viac uchovaných nápisov (drevo predsa počas niekoľkých tisícročí musí zhniť alebo spráchnivieť - najmä v našom pomerne vlhkom podnebí).
V deviatom storočí existoval spisovný slovanský jazyk - staroslovančina, ktorou sa bolo možné dorozumieť rovnako dobre na pobreží Egejského mora, v Bulharsku, v strednej Európe i v Rusku. Národné jazyky vznikli až po vzniku slovanských štátov v stredoveku.

Niekoľko staroslovanských slov a ich preklad do slovenčiny:
atoč = otec
ču = chcem
dach-mój = dom môj, neskôr domov
Damo-karáčijá = demokracia
damó-kórón = poradca ľudí, starešina, neskôr starosta
dour = dvor
dunú = pýcha
Hřeci, Žreci = Gréci
hárič = hájiť, brániť
kárajá = riadiť, viesť, vychovávať, kárať
lúmt = lámať, lomiť, podrobiť sa, trápiť
našč = rodný, narodený, národnosť
rist, risit = písať
sčít = štít
sóčnut = zočiť, uvidieť, zbadať
stén = stenať, nariekať, trpieť
tótjí = tuhý, pevný, trvalý, nepoddajný
vkužjá = pochutnanie, neskôr dobrú chuť

Príbuznosť s inými jazykmi:
boh - bog (staroslovenčina) - Bhaga (sanskrt) - bak (sumersky)
diva - dévas (staroperzština) => božská bytosť - deus (latinsky) - déva (staroiránsky)
dva - dua (staroiránsky)
Fatra = posvätná vatra - átar (staroiránske slovo) = temné, čmudiace miesto; miesto duchov
hmla - imhula (sumersky)
jeden - edu (sumersky)
kňaz - knendz (staroslovansky) - kienensi (sumersky)
kruh - karug (staroslovančina) - kar - karma (sanskrt)
ľan - Ln (sumersky)
Matra - mantra (sanskrt) = modlitba a múdrosť
múdrosť - mudry (sanskrt) - mądrÞ (staroslovančina) - mądran (staroiránsky)
nebo - nábha (sanskrt) => oblak - nabah (staroiránsky)
obed - ebéd (maďarsky)
oheň - ogen - agen - agni (sanskrt)
pluh - apluhtu (sumersky) = pluh, bronzový pancier
päť - penč (staroiránsky)
pšenica - apšenu (sumersky)
sekera (klin) - šakiru (sumersky)
svätý - svętÞ (staroslovančina) - spenta (staroiránsky)
šesť - šista (staroiránsky)
štyri - čtvart (staroiránsky)
Tatra - tantra (sanskrt)
tri - tri (staroiránsky)
veda - véda (sanskrt)
viera - var (staroiránsky) - var (sanskrt) => puto
zrno (zrelé obylie) - zr (sumersky)
nymfa - kalai nabai (novogréčtina)
samovila - samothita (novogréčtina)
vlkodlak - vulkolada (novogréčtina)

Slovné hračky:
budiť - Buddha byť - bytosť
čary - čiary -čarodejnica - čarodejník diva - deva - dievka
duch - dych - dúchať hosť - hostina
knižník-kňažník-kňaz kraj - raj
múdrosť - múdry - mudrc obeť - obed
osud - sudičky rod - zrod - rodina -príroda - národ
rodný - národný - prírodný smrť - smrad - mor
svet - svetlo - svätý - posvätný tvoriť - tvor - stvorenie
veda - vedma - vedomec - vedec život - živel - výživa - živiť
kráž = čarovné kolo využívané pri čarovaní (krížom-krážom)

EXPANZIA SLOVANOV

Väčšina Slovanov ani netuší akí mocní sme bývali v dobe expanzie. Jeden arabský cestovateľ raz (5/6. st.) napísal:

„Slovania sú najmocnejší národ. Keby sa spojili, nebolo by na Zemi sily, ktorá by ich zastavila“.

Dôvodom expanzie bol pravdepodobne nedostatok životného priestoru v pravlasti. Otázkou však zostáva ako národ obývajúci tak malé územie dokázal v tak krátkom čase (cca 200 r.) obsadiť skoro tretinu Európy.

Expanzia Slovanov sa začala asi v 5. storočí. Najstaršia správa o útokoch Slovanov pochádza z roku 493 z Byzancie. Slovania boli vyzbrojení väčšinou len kopijami. Používali aj krátke luky s otrávenými šípmi a sekery. Neradi bojovali na otvorenom priestranstve a nepoznali žiadne formácie. Napriek tomu dobyli územia na Balkáne, a to museli bojovať s perfektne vycvičenou a vyzbrojenou byzantskou armádou. Slovania nebrali zajatcov, domáce obyvateľstvo zabíjali neuveriteľne krutými spôsobmi. Narážali ich na koly, ubíjali ich na smrť alebo ich nahnali do domov a za živa upálili. V 7. st. už sídlili na obrovskom území. Zo západu ohraničenom riekami Labe, prameňom Mohanu až po Jadranské more. Na juhu osídlili celý Balkán a Peloponéz. Dostali sa až do Benátok. Osídľovali Egejské Ostrovy a Krétu. Ich osady boli aj v Malej Ázii. V Byzancii sa hovorilo dvoma jazykmi – gréckym a slovanským. Do Malej Ázie ich presídlil cisár Justinián ako ochranu proti Arabom v roku 686.

Nie všetky územia ktoré osídlili aj dobyli. Proste sa tam nasťahovali. A tak územia pod Byzantskou mocou boli opätovne pogréčtené. Zaujímavé je ich osídlenie Anatólie (Turecko). V 7. st. zaberalo severozápadnú časť Malej Ázie. V ôsmom storočí pribudlo územie na maloázijskom pobreží Čierneho mora východne od Carihradu a veľké územie okolo najsevernejšieho výbežku Malej Ázie. V deviatom potom získali povodie rieky Seyhan (severovýchodne od Cypru). Dokopy obývali asi štvrtinu Malej Ázie.

Slovania boli veľmi obávaní bojovníci. Boj proti nim bol ťažký, keďže nepoužívali stratégie, na ktoré bol civilizovaný svet zvyknutý a navyše nemali centrálne vedenie. O boji a mieri sa rozhodovalo na kmeňových radách. Vedeli sa dobre maskovať a využívali terénne výhody.(Pseudo-) Mauríkios (6/7 st.) dokonca o nich napísal, že sa schovávajú vo vode tak, že dýchajú cez dlhú dutú trstinu, zatiaľ čo ležia na dne. Nikto nedokázal prekonávať vodné toky tak ako oni. Do svojich vojsk ich najímali ako žoldnierov aj Byzantínci, aj Arabi. Arabi výraz Slovan (Saqaliba – z gréckeho sclavoi) používali na všetky etniká žijúce v okolí Slovanov (Nemci, Balti, Bulhari...) Slovania sa ako otroci dostali aj do Španielska. Z otrokov sa rýchlo vypracovali na elitné oddiely arabských vládcov ako v Španielsku tak aj u umajjovských kalifov. Pretože väčšina bielych otrokov boli Slovania, všetkým bielym otrokom sa tak začalo hovoriť. Toto prešlo aj do európskych jazykov ktoré boli v kontakte s arabským Španielskom: anglicky- slave, nemecky-Sklave, francúzsky- esclave. Na severe a východe sa Slovania šírili ďalej, až zabrali svoje dnešné územia. Za zmienku stojí ešte, že aj v Škandinávii sa našli slovanské stavby na juhozápade Švédska.

Na slovanských vojenských úspechoch majú svoj podiel nesporne aj Avari, ktorí sa v Európe objavili roku 558 na dolnom toku Dunaja a v roku 567 sa presťahovali na stredný tok, odkiaľ vytlačili Longobardov a Gepidov. Avari spolu so Slovanmi útočili na Byzanciu skoro každý rok a dostávali sa až na pobrežie Čierneho mora a po Carihrad. V roku 582 sa pádom Sirmia zrútila Byzantská hranica. Avari bojovali iba pre korisť a vždy sa vrátili naspäť na svoje územie. Naproti tomu, Slovania sa usadzovali na dobytých územiach. V 90. rokoch 6. st. bojovali Avari s Franskou ríšou a vtedy sa Slovania usadili v Rakúsku a východných Alpách. V roku 626 sa dostala Byzancia do zúfalej situácie, keď jej hlavné mesto z jednej strany obliehalo avarsko-slovanské vojsko a z druhej perzská armáda. Slovania útočili aj po vode, ale ich primitívne člny boli byzantskou flotilou rozprášené. Keď sa porazení Slovania vylodili, dal ich avarský kagan pozabíjať. Keď to videli ostatní Slovania, okamžite zrušili spojenectvo s Avarmi a z obliehania odišli. Avari nie sú jediní kočovníci s ktorými sa Slovania spojili. Ďalší boli napr. Bulhari (Kutiguri, Utiguri), s ktorými Slovania od 6. st. útočili na Balkán. A nakoniec sú tu nám všetkým dobre známi Maďari.
Kde Slovania nemali nad pôvodným obyvateľstvom prevahu, boli postupne asimilovaní. V Rumunsku dochádza k romanizácii Slovanov od Dákov na začiatku druhého tisícročia. Ďalej boli Slovania pohltení v Grécku, Anatólii, Albánsku, Bavorsku... Inde postupom času Slovania svoje územia stratili a boli asimilovaní dobyvateľmi (Polabie, Pobaltie, Rakúsko) v stredoveku od 12. st.

Slovanské slávnosti

Slovanskí bohovia

ROD
Tvorca všetkého. Spája sa so zrodom. Uctievaný pri zimných slnovratoch ale aj pohreboch, čo dokazuje vieru vo znovuzrodenie.

SVAROG
Slnkoboh. Je hlavným Bohom Slovanov. Vdačí mu svet za vznik, ako i všetci ostatní Bohovia. Svarog tiež ustavil zákon jednoženstva a jednomužstva , jeho narušitelia budú uvrhnutí do ohnivej pece. Je Bohem ohňa a nebeským kováčom, ukul Slnko a umiestnil ho na oblohu. Dažbog (syn Svaroga) ako jeho nástupca tento zákon stráži a zachovává. Podoba Svaroga nie je nikde detailne popísaná, ale z asociacií sa možno dohadovať, že je vnímáný ako starší zdatný muž so zlatými fúzami a žiarucou ohnivou postavou. Zdá se teda, že Svarog je zosobnením nebeského svetla a tepla - ako nebeský kováč, tvorca všetkých vecí i společenských zákonov, akýsi slovanský Boh Otec, ktorý patrý k tej najstaršej generácii Bohov, zatlačenej neskôr do pozadia. Zrejme je Bohom, ktorý po stvorení sveta, vyčerpaný, ustúpil do pozadia a zotrval v nečinnosti. Na svoje miesto dosadil svojho syna Dažboga-Slnko

DAŽBOG (SVAROŽIC)
Slnkoboh. Dažbog=Dobrý Boh je Bohom Slnka a pozemského ohňa. Jeho moc je tak veľká, že Slovania z vdačnosti a z úcty k tomuto Bohu pochovávajú mŕtvych žiárovým rituálom. Najčastejšie vnímali Svarožica ako okrídlenú svetelnú bytosť v mužskej podobe s ohnivými šípy lúčov. Tento Boh býva na východe, kde sa ráno kúpe v mori. Na svojej dennej púti bojuje s démonmi mrakov, pri zatmení ho ohrozuje drak či vlkodlaci. Jeho symbolom je ohnivé koleso. O letnom slnovrate se preto z kopca takéto horiace koleso spúšťa na dôkaz úcty. Ako syn Svaroga, Boha nebeského ohňa a svetla pôsobil Svarožic ako sprostredkovateľ týchto základných podmienok života na zemi. Preto je spojovaný s viditelným Slnkom, stal se solárnym Božstvom, uctievanom predovšetkým v ročných rytmoch slnovratu a rovnodenností

PERUN (PERKUNAS)
Slnkoboh. Hromovládca. V období mieru je Bohom dažďa, hromu a blesku, úrody, snehu, búrky, tiež prináša potrebnú vlahu. V období vojen Boh vojny, bojovníci sa k nemu modlili aby v bitke obstáli. Zviera, ktoré je s ním spojované a ktoré mu bolo často obetované, je býk. Zo stromov to je dub, z rastlín lieska a hrach. Je mu zasvätený štvrtok (Perundan). Perunovou zbraňov je ohnivá sekera. Ohnivá sekera letiaca po oblohe symbolizuje blesk. Perun pre svoju silu je patrónom i nad archaickým právnym rádom Slovanov ,je obľúbeným ručiteľom zmlúv a ochrancom ľudí, zaisťuje tak súlad na zemou. Sám bol vtelenou pravdou, bol ochrancom spravodlivosti. Najčastejšie je Perún zobrazovaný ako silný vznešený muž, okolo hlavy mal blesky, telo zahalené dlhým šatom,v ruke má blesky, sekeru alebo kameň. Po príchodu kresťanstva prešiel Perunov kult na sv. Ilju (Eliáša) gromovnika, jeho sviatok se slávi 20. júna

VELES (VOLOS, VELS)
Mesačný Boh prírody, úrody, plodnosti. Je tiež nazývaný ako Skotij Bog, Boh Skotu. Společne s Perunom je ručiteľom zmlúv, obyčajne pre prostý ľud. Veles je tiež ochrancom vlastníctva. Je zobrazovaný ako muž s býčiou hlavou alebo človek s dobytčími rohmi ale tiež aj so psou hlavou. Po nastolení kresťanstva zaujal Velesovu funkci tzv. sv. Blažej, patron stád a zdielal s ostatními pohanskými Bohmi nepekný a bolestivý osud degradácie v démona - čerta

CHORS (CHERS)
Mesačné Božstvo. Je Bohom Mesiaca a noci. Je zobrazovaný ako muž s vlčou hlavou a vládne svojej armáde vlkodlakov. Je mu obetovaný kohút. Anjel hromu

MOKOŠ (MOKUŠA)
Bohyňa zeme, vody a úrody, ktorá dáva pozor na dodržiavanie obyčajov, obradov. Prináša radosť i žiaľ. Miluje a odmeňuje tých, ktorí pevne zastávajú dodržovanie obyčajov. Sedí vysoko na nebeskom tróne a s pomocnicami Dolejou a Nedolejou spriada nite osudu. Ovláda tajomstvá dobra, tajomstvá Svarogova kolesa. Mokoš pozná tajomstvá veštieb. Ona se stará o to, aby každý človek išiel po svojej osudom danej ceste života. Ona udeluje i slobodu výberu mezi dobrom a zlom, kde je dobro sledovanie svojej životnej cesty a zlo - odklonenie se od nej. Často sa jej pripisuje príbuzenstvo s vílami. Tí, ktorí se odklonia, ničia seba i svoju dušu - Mokoš kruto trestá. Ich duše sa stanú zlými démonmi a budú se naveky potulovať po zemi. Miluje a odmeňuje silných duchom, bojujúcich o štastie. Ona ukáže i východisko z beznádejných situácií, pokiaľ sa človek nepoddal zúfalstvu, pokiaľ sa drží z posledných síl, a pokiaľ nestratil vieru v seba a v túžby. A vtedy Mokoš posiela človeku Bohyňu šťastia a úspechu - Sreču. Človek otvorí dvere urobí krok a Sreča sa s ním stretne. Ale pokiaľ sa člověk opustil, prepadol v beznádej, zanechal túžby, mávol nad všetkým rukou - prehral. Nebude sa mu v živote už nikdy dobre darit. Mokoš odvráti od neho svoj zrak. Vtedy sa naň vrhú starci a stareny. Jednooký Licho, Nesreča, Krivaja, Nelegkaja, Nedelja, ktoří predstavujú nárek, neštastie, choroby, biedu a lenivosť. Akonáhle títo zachvátia človeka, už mu niet pomoci.

LADA
Slnkobohyňa ladnosti a súladu. Jej filozofiou je ži a nechať žiť, je symbolom života a šťastia, modlitby k nej sú skôr rozjímaním, ako niečím strnulým. Najsilnejšia je Lada v období jari a leta, jej obdobie pôsobnosti slabne od letného slnovratu. V tomto období sa konalo aj najviac sviatkov na jej počesť a slávu. Je uvádzaná ako Perúnova družka. Je rovnováhou Perúnovi, protikladom jeho princípu mužnosti, sily a moci

PROVE
Boh pravdy a spravodlivosti, je mu zasvätený háj Vagriji

PODAGA
Božstvo Vagrii. Mal chrám s modlou v Plune pri Plunskom jazere. Vieme o ňom len to, že jeho meno odvodené od "pogoda", teda je to boh počasia.

BELBOG (BELUN)
Slnkoboh. Patrí medzi významnejších slnečných Bohov a aj medzi najstarších. Jeho meno je predstaviteľom moci svetla. Vraj sa zjavuje v podobe starca s dlhou bradou v bielom odeve. Rád pomáha žencom pri práci a dáva im bohaté dary. Zjavuje sa len cez deň. Tiež vyvádza zblúdilých z lesa

RUGEVIT (RUGIEVÍT)
Slnkoboh. Býval zobrazovaný so siedmimi tvárami a siedmimi mečmi, ôsmy držal v pravej ruke. Je štíhlejší ako ktorýkoľvek človek, pritom vládol obrovskou silou a vo vojnách išiel v čele vojska, aby ich viedol k víťazstvu

PORENUT (Porenutius)
Má štyri tváre, piatu má na hrudi. Ľavou rukou sa dotýka čela a pravou brady piatej tváre

POREVÍT
Je Bohom bez výzbroje

SIMARGL
Je prostredníkom medzi svetom Bohov a zemou (ľudmi). Je zobrazovaný v podobe okrídleného psa, tzv. gryfina

PEREPLUT
Boh pamäti

PRIPEGALA
Bohyňa zeme a plodnosti

TRIGLAV
Slnkoboh. Tri hlavy symbolizujú sféry jeho moci - nebo, zem a podsvetie. Jeho sochy mali zahalené oči a ústa, aby nevidel ľudské hriechy a mlčal k nim, a súčasne, aby ho ľudské previnenia neurážali. Zakrytá tvár značila jeho vysokú hodnosť na nebi. Je spojovaný tiež s podsvetím, pretože jazdí na čiernom koňovi (vraník), ktorý bol tiež používaný k veštbám. Je mu zasvetený kôň s zlato a strieborno zdobeným sedlom, i tu se veštba riadila tým, ako kôň prekračoval zkrížené kópie

STRIBOG
Vetroboh. Boh vetra, veštby, zpevu a milostného citu. Je v úzkom vzťahu so slnkom, vodou, počasím a dušami zomrelých. Vyznačuje sa vševedúcnosťou, lebo na svojich cestách prevanie celý svet. Stribogova podstata kolísa medzi dobrom a zlom, veď vietor prináša vlahu, teplo, ale i smršť, mráz a smrť. Je zobrazovaný ako mládenec ovešaný kvetmi a vyzývali ho, aby vzbudil lásku a zariadil sobáš, co súvisí s jeho pozitívnou podobou. Ako vietor, ktorý zabíja je spojovaný s duchmi mrtvých. Stribog ako obetu prijímá múku alebo štyri kúsky chleba položené na okne, a jazdí na bielom koni

SVANTOVÍT
Slnkoboh. Boh vojny a hospodárstva. K vojnovým atribútom patrí veľký meč, sedlo, udidlo. Má bieleho koňa Bulun. Ovláda tiež veštecké schopnosti

MORANA (MORENA)
Bohyňa osudu. Bohyňa smrti a zimy. Je vraj veľmi krásna. Je zosobnená zimou, na jar sa končí jej vláda, preto sa utápa alebo tlčie

ČERNOGLAV
Knýtlinga saga hovorí, že v Jasmundu na Rujáne bol uctievaný Boh Černoglav, kde stála i jeho socha so striebornou bradou. Socha bola zničená až roku 1171, teda tri roky po páde Arkony.

TROJAN
V povestiach vystupuje ako nočná bytosť, žerúca jednou hlavou ľudí, druhou dobytok a treťou ryby

PIZAMAR
Bol uctievaný v Jasmunde v severovýchodnej Rujane. Jeho idol bol spálený roku 1168

TIARNAGLOFI
Jeho idol mal strieborné fúzy. Vojnový boh, ktorý sprevádzal vojnové výpravy

DANA
Slnkobohyňa. Jej spojitosť so slnkom je v jej zjave (zlaté vlasy, biele telo) a takisto v jazdí na zlatom vozíku (častá metafora slnka u Slovanov). Podľa Rusov Dana v pravé poludnie sadá na zlatý vozík a a vystupuje s ním z vody. Dana sa veľmi často spája tiež s dúhou

RADEGOST (RADEGAST)
Slnkoboh. Radegast je Bohom majúci význam hospodársky i vojnový. Jeho zlatá socha na purpurovom lôžku stávala vnútri chrámu. I tento Boh mal svojho posvätného koňa, ktorého roku 1068 ukradol biskup Buchard z Halberstadtu a triumfálne se na ňom vrátil. K veštení sa užívalo akýchsi losov, ktoré boly zakopané pod zem a v určený čas boly vybrané. Roku 1066 bola Radegastovi obetovaná useknutá hlava biskupa Jana, bežné boly obete skotu a ovcí.

JAROVIT (GEROVIT)
Boh jari a prírody. Je Bohom sily plodivej i ničiacej, mocným vojnovým Božstvom, rovnako ako darcom sily plodivej. Vyhlasovalo sa o ňom: "Som váš Boh, ktorý pokrýva pole trávou a lesy listami. Plody polí a lesov a všetky ostatné veci užitočné ľudom sú v mojej moci." Na jeho počesť sú vykonávané jarné slávnosti, jeho zlatý štít zajisťuje víťazstvo vo vojnách. Jeho meno prekládáme ako SILNÝ PÁN či PÁN SÍLY. Nech jeho meno je vyslovované s pokornou úctou a nieje nikdy zapomenuté.

MEDULINA
Vetrobohyňa. Ľudia si ju predstavujú ako bielu pani, ktorá v ľavej ruke drží košíček naplnený bylinami, v pravej ruke má kytičku. Jej tvár je bledá a vážna. V Čechách sa zachovala zmienka, že na jar ľudia Meduline obetovali med tak, že ho v lese položili na peň

MELUZÍNA
Vetrobohyňa. považuje sa za ženu Vetra (Striboga) a často vystupuje aj pod menom Veternica. Ľudia si ju predstavovali ako bielu pani s rozpustenými vlasmi. Keď vietor skučí a kvíli, hovorí sa, že Meluzína plače, sype sa jej preto za obeť múka alebo soľ na okno, keď kvíli v komíne, hádžu sa do ohňa jablká a orechy, aby sa nasýtila. S Meluzínou je tiež spätý spev. Vraví sa, že kto počul Meluzínu spievať, navždy po nej túži

STRIGA
Vetrobohyňa. Je Bohyňou vzduchu a vlahy. Na Slovensku je síce spomienka na ňu veľmi živá, ale len v podobe kúzelníčky, vedmy a čarodejnice. Noc na svätú Luciu sa považuje za jej sviatok. Ľudia tiež verili, že kúpaním Striga privábi dážď

ŽIVA (ŽIVENA)
Bohyňa zeme. Je Bohyňou života a životnej sily. Starí Slovania túto životnú silu nazývali rovnako, ako bohyňu samotnú - živa. Živin sviatok je na jar, keď sa všetko prebúdza a živa začína prúdiť rastlinami a živočíchmi. Ľudia ju v prvých májových dňoch, aby pôvodkyňa života dopriala dlhý a zdravý život. Živa bola u Slovanov veľmi ctená, lebo sa často stotožňovala s predstavou Matky Zeme. Táto predstava bola u nás veľmi rozšírená

VODNIK
Vodný Boh. Na dne hlbokých riek a jazier má svoje sídla a paláce, riadi hospodárstvo ako nejaký veľmož na zemi. V zime odpočíva vo svojej podzemnej ríši akoby zaspatý a bezmocný. Až spolu s Vesnou sa prebúdza k životu. Vtedy láme ľady, zdvíha vody, trhá hrádze a spôsobuje povodne

RUNA
Vodná Bohyňa. je Veternica, ale skôr zlá ako dobrá, prináša nešťastie a smrtonosné nákazy. Runa je aj bohyňou zemských pokladov. Čoho sa dotkne, to sa pozláti. Má tiež spojenie s vlahami, tým vplýva na úrodu

VESNÍK (JARIL, JURJA)
Jarný Boh. Je nepremožiteľný a zabil draka. Už podľa mena je Jurja bohom jari. Jurju si predstavovali ako krásneho mládenca na bielom koni v bielom plášti s vencom jarných kvetov na hlave. Po príchode krestnstva prešiel na sv. Juraja

VESNA
Jarná Bohyňa. Je Bohyňou jari, zaháňa zimu a prináša teplo, do záhrad a lesov zeleň, na lúky kvety. Vesna sa spája s jarnými sviatkami. Vesna je mladá a krásna. S jej pojmom sa jednoznačne viaže radosť, spev, zeleň, kvety, láska. Za jej vtáka sa považuje kukučka

SUDIČKY
Vyslovujú osud človeka. Podobný význam majú rožanice - rodičky. Sudičky si ľudia predstavujú ako milé devy alebo prívetivé stareny, u Chorvátov a Slovincov sú krásne ako víly. Obyčajne bývajú tri sudičky, ale niekedy sa ich menuje aj päť, sedem, deväť

Drobný Bohovia, Polobohovia, Bytosti nižšieho stupňa

MORSKÉ PANNY
Vodné Bohyne. báje o morských pannách sú všeobecne rozšírené. Do polovice majú telo ľudské, druhá polovica je rybia. Podľa ruského podania sú morské panny veľmi krásne a majú zvodný ľúbezný hlas. V Lužiciach sa tradovalo, že morské panny prenasledujú koráby

RUSALKY
Vodné Bohyne. podľa pôvodnej viery sú Bohyňami vôd, menovite riek a potokov. Rusi si ich predstavoval ako pôvabné devy s rozpustenými vlasmi siahajúcimi až po kolená. Vo vlasoch spočíva ich sila. Pokiaľ majú Rusalky svoje vlasy mokré, môžu nimi zatopiť celú krajinu, keď im uschnú, strácajú svoju moc a hynú. Rusalky prebývajú na dne vôd, kde majú tiež krištáľové paláce. Činnosť Rusaliek nastáva na jar, keď sa všetko zazelená. Za jasných letných nocí vychádzajú na povrch vody, kúpu, tancujú, smejú sa. Vyliezajú na breh, pletú vence a zdobia si nimi hlavy. Rady pradú a rozvešiavajú priadzu po stromoch. Plátno perú vo vode a rozostierajú ho na brehoch. Hudbu, tanec a spev milujú nadovšetko. Sú krásne a svojimi vnadami smrteľníka ľahko okúzlia. Krásnym spevom lákajú plavcov do hlbín a tam ich topia. Veľmi často plavca ušteklia k smrti. Tam, kde tancujú, zjavujú sa na zemi kruhy, na ktorých bujne rastie tráva. Šantia v hájoch, hojdajú sa na vetvách stromov. Rusalkám sa prinášali obete. Kráľovnou Rusaliek je Dana. V prvom rade sú to vence, ktoré na veľkú noc dievčatá hádžu do potokov. Ľudia im do potokov hádzali aj chlieb, syr, maslo a iné pokrmy, oblečenie a pod. Verilo sa, že svetielka zvané bludičky roznášajú Rusalky, dokonca vraj sú Rusalky v spojení s mŕtvymi. Kto na rusalnú nedeľu (cez veľkonočné sviatky) nepamätá na mŕtvych a neuctí si ich, tomu sa pomstia. Preto dedinčania v ten deň navštevovali hroby, kládli na ne horúce chleby a rozbíjajúc vajcia volali Rusalky na hody.

VÍLY
Vodné Bohyne. sú nerozlučne späté s vodami a to hlavne s vodnými prameňmi, ale aj vlahou z neba. Víla je pravou bohyňou počasia, budí vetry, dáva dážď, búrku aj krupobitie. V ruských pamiatkach sa víly často spomínajú po boku Perúna, Volosa a Chorsa. V pôvodnom poslaní boli ochrankyňami človeka, prevádzajúc v bájosloví Slovana na ceste životom. Ľudia si víly predstavovali ako krásne, večne mladé ženy. Ich telo bolo biele a ľahučké. Majú husté po päty dlhé vlasy. Práve vo vlasoch spočíva ich sila, niekedy sa víly nazývajú aj Zlatovláskami. Odeté bývajú bielym jemným rúchom, tenkým a priesvitným ako pavučina. Niekedy sa im pripisujú aj krídla, ktoré sú ľahké a sotva viditeľné. Vyzbrojené bývajú zlatými šípmi. Pôvodne vraj boli víly dobré a ľuďom naklonené. Bolo to v dobách, keď ľud ešte ctil zákon, zachovával obyčaje a konal dobro. Vtedy víly naučili človeka orať, siať a pochovávať mŕtvych, kosiť trávu, starať sa o stáda a zemnice stavať. Boli k ľuďom dobré a láskavé, dávali im dobré rady a pomáhali im. Ale keď pastieri prestali spievať a začali kliať, keď sa ľudia zvrhli a začali sa prenasledovať, utiekli Víly preč a vrátia sa až vtedy, keď sa ľudia navrátia k pôvodnému stavu. Takto opisuje Víly povesť o Zlatorogovi. Hlavný dar dobrých víl je tvorenie vlahy a zabezpečenie úrody. Tiež môžu človeka obšťastniť darom, napríklad koňom. Najradšej majú kvety, tak sa im často kvety obetovali. Víly sa dokážu premieňať, napríklad na labuť alebo koňa

SREČA
Bohyňa štastia a úspechu

DIVOŽIENKY
Žijú v horách a lesoch v podzemných skrýšach. Na poliach zbierajú klasy, melú ich na kameňoch a pečú chlieb. Z bylín a korienkov vedia pripraviť masti, ktoré ich robia neviditeľnými

LESNÉ PANNY a ŽIENKY
Sú vnadné devy, odeté do hebkého rúcha, bieleho alebo zelenkavého. Na hlave majú vence z lesných kvetov. Milujú tanec a spev.

LESOVIK (Lešij)
Je duchom lesa. Pod jeho ochranou sú hlboké lesy aj so zvieratami. Zjavuje sa v ľudskej i zvieracej podobe. Ako človek v podobe starca s bielou bradou, zarasteného srsťou a zelenými očami. Blúdi po lese a je sprevádzaný šumením stromov. Rád sa hojdá na vetviach, tlieska, chechtá sa a bučí. Pocestných rád zvádza na nesprávnu cestu

MORA
Berie na seba rôzne podoby a sužuje ľudí tak, že ich dusí v spánku a posiela im zlé sny. Mora morí nielen ľudí, ale aj zvieratá. Koňom a kravám saje mlieko a škodí aj stromom, ktoré potom usychajú

POLUDNICA
Je biela vzdušná pani, ktorej let bol sprevádzaný víchricou. Koho sa dotkla, ten zomrel. Zvlášť trestala ľudí pracujúcich na poli cez poludnie

UPÍR
V upíra sa môže podľa starých Slovanov premeniť každý nebožtík, na ktorého padne nečistý tieň. Upíri vysávajú ľuďom z tela krv

VLKOLAK
Jeho predstava bola u Slovanov dosť rozšírená. Vlkolaci sú ľudia, ktorí sa v noci premieňali na vlkov. Človek sa ním mohol stať, keď sa napil z vlčej stopy. Vlkodlaci škodili najmä dobytku, sali mlieko kravám, kobylám i ovciam, posielali na rožný statok mor a choroby a morili aj ľudí

TRPLASLÍCI
(Ludki, Krasnoludci, Dremne, Drumne, Krosnalci)
Boli podľa lužických Slovanov prví obyvatelia Lužice. Odievali sa pestro a nosili veľké klobúky, boli maličkej postavy. S ľuďmi boli zadobre, vymieňali si s nimi tovary apod. Ale medzi sebou neustále bojovali a tak sa navzájom vyničili.

OBRI
(Voloti, Spolini, Čudi, Čudinovia, Zruty, Ozruty)
Boli obrovskí a siahali až po oblaky. Vynikali neobyčajnou silou, miesto kyjakov požívali celé duby. Podľa Slovanov obri vyhotovujú mraky.

BOGINKA, VELA
Meno víly

BES
Prírodný duch

BEREGINE
Duše zomrelých dievčat

DOMOVOJ (DOMOWIK)
Ochranca domáceho krbu

Stvorenie sveta, ľudí

STVORENIE SVETA
Na začiatku vekov bola velká tma. V tejto tme bolo Zlaté vajce, v ktorom prebýval Rod - pôvodca všetkého.
Rod zrodil lásku - Ladu - matku a silou lásky rozbil zovnútra Zlaté vajce a stvoril Vesmír - nespočitateľné množstvo hviezdných svetov a tiež náš svet.

Slunce vyšlo z Jeho tváře,
Měsíc z Jeho hrudě,
Světlé hvězdy z Jeho očí,
Jasné obzory z Jeho obočí,
Temné noci z Jeho myšlenek,
Bujné větry z Jeho dechu.

"Kniga Koljady"

Tak Rod zrodil všetko, čo vidíme okolo, všetko, co nazýváme Prírodou.
Slnko, ktoré vyšlo z Rodovej tváre, posadil do zlatej lóže a Messiac do striebornej. Potom Rod vypustil zo svojich úst dych, z ktorého sa zrodil Svarog - Nebeský otec a vták.
Svarog ukončil stvorenie sveta. Stal se hospodárom Zeme, vladykou Nebeského cárstva. Potom Svarog rozostavil po svete dvanásť obrovských stĺpov, ktoré podpepierali nebesia.
Rod vytvoril vody veľkého mora, z ktorého vystúpila na hladinu Zemská kačica, ktorá porodila mnoho Bohov a Démonov. Rod vytvoril i kravu Zemun a kozu Sedun, z ich vemien se rozlialo mlieko, z ktorého kvapiek se zrodili hviezdy. Z másla vytvoril Rod Matičku Zem. Potom Rod vytvoril kameň bytia - Alatyr, ktorý byl stredom sveta a vhodil ho do mora.

STVORENIE SVETA - SVAROGOVA ÚLOHA
Podstatou Slovanských mýtov o vzniku sveta je súčinnosť Boha a Diabla v diele stvorenia. Diabol (možno Černobog) dostává príkaz od Svaroga k vytvoreniu pevnej zeme. Zárodok zeme je nutné vyloviť zo dňa oceánu, kam se musí ponoriť. Iba on je toho schopný, pretože má dostatok potrebnej tiaže, zatiaľ čo Svarog je príliš ľahký. Úloha však preň ho nieje ľahká a podarí sa mu to až na po treťom ponorení - pretože spočiatku tak činil v mene svojom, tj. v osobnom zájme, a nie v mene celku. I cez to sa pokúša prelstiť Boha tým, že okrem požadovanej hrsti piesku skryje ďaľšiu zradne vo svojich ústach, aby mohol tiež sám tvoriť. Prinesený piesok mu však začne v ústach rásť tak mocne, že ho musí vykašlávať a vyplúvať: tak vznikajú pustiny, hory, holé skaly a bažiny, zatilaľ čo Svarog tvorí iba čisté roviny a úrodné polia.

STVORENIE ĽUDSTVA
Rod tvoril člověka tak, že hádzal na zem hrudy, z nich se rodia ľudia. Rodovo tvorenie se netýká iba prvých ľudí, ale pokračuje vlastne neustále a je výrazom obecného presvedčenia , že ľudské bytosti prichádzajú síce na zem zhora, ale základným materiálom ich telesnosti je hlina zeme.

Iná legenda pripisuje tvorenie ľudksých bytostí tiež Svarogovi, v tomto prípade z potu mocného Boha.

Príbehy o Dažbogovi

Hovoria o živote Boha Dažboga a jeho cestach

ZRODENIE DAŽBOGA
Jednou šel Perun po břehu řeky Dněpr a na druhé straně uviděl několik tancujících a zpívajících děvčat. Nejkrásnější z nich se jmenovala Ros a Perun se do ní okamžitě zamiloval. Rozhodl se dostat k ní, ale Dněpr mu to nedovolil. Tehdy vzal Perun svůj zlatý šíp a vystřelil ho lukem směrem k druhému břehu, kde stála Ros. Šíp letěl jako blesk a vrazil do velkého kamene, který, když ho šíp zasáhl, začal zářit. Na kameni se objevil ohnivý obraz mužské postavy a Perun zakřičel na Ros:
"Zavolej na Svaroga a on ti pomůže!"
Ros zavolala na Svaroga, který přišel a pomohl jí vytvořit z kamene muže. I dala mu jméno Dažbog. Uplynulo mnoho let a Dažbog se stal mocným mužem (vždyť je synem Peruna), ale nikdy svého otce neviděl. Když vyrostl studoval staré moudrosti a umění boje. Jeho sláva se rozšířila po všech krajinách. Jeho Otec Perun zatím přecházel po celé obloze a poznával všechny krajiny. Jednou znova navštívil Ros, která ho poznala a řekla mu:
"Zdravím Tě, mocný Perune, Svarogův synu."
Perun jí odpověděl:
"Ty znáš mého otce?"
"Nezlob se na mne, mocný Perune; jdi tam na pole a uvidíš svého syna Dažboga, ale buď k němu milý, protože Dažbog je ješte stále mladý."
Tak Perun učinil. Přišel na pole, aby viděl svého syna, který si hrál s velkým kyjem. Tehdy Perun pověděl Dažbogovi:
"Přestaň se vytahovat a ukaž mi jak si mocný!"
A ti dva, otec a syn, se začali bít. Bojovali tři dny a tři noci, a to tak, že křik z boje s rozléhal po všech krajinách světa, lesích a mořích, až nakonec vyčerpaný Perun padl na zem. Tehdy se ho Dažbog zeptal:
"Pověz mi svoje jméno a jméno tvého otce, velký bojovníku!"
"Jsem Perun, syn Svaroga a přicházím z ohnivé Irije." (Irije - svět slovanských bohů, někdy nazývaný i Svarga)
Tehdy Dažbog pověděl:
"Odpusť, otče! Nevěděl jsem, že jsi to ty, protože jsem Tě nikdy předtím neviděl! Vstaň můj drahý otče!"
Po tomto boji se Dažbog zeptal svojí matky, jestli mu dovolí jít se svým otcem do ohnivé Irije. Ros mu dovolila jít a Dažbog se připojil k Perunovi a odešel k ostatním Bohům.

DAŽBOG a ZLATIGORKA
Jednou šel Dažbog přez velikou a širokou planinu. Uviděl tam bojovnici cválající na koni. Krev mu začala vřít v jeho srdci a rozhodl se ji vyzkoušet. Uchopil svůj meč a zasáhl jím děvče, no ona nejevila žádný náznak oslabení. Udělal to ještě jednou, ale jen se sám zranil.
"Kdo jsi?", zeptal se Dažbog.
A děvče odpovědělo:
"Hmmm. Myslela jsem si, že to bylo píchnutí hmyzu, ale ty vypadáš jako bojovník."
A tehdy ho chytila a vhodila do křišťálové truhly a zamkla ji stříbrným klíčem. Potom děvče přivázalo truhlu na svého koně, vyskočila naň i ona sama a cválala pryč. Cválala celý den a celou noc, tři dny nepřetržitě, ale její kůň byl už unavený a začal ji prosit:
"Ó, ty odvážná a mocná Zlatogorko, dcero Nija, promiň mi, prosím, moje drahá, ale již nezvládnu nést dva mocné bojovníky!"
Zlatogorka si vzpomněla, že nese bojovníka a vypustila ho z truhly povídajíc:
"Odvážný mladý bojovníku, poslouchej! Ožeň se se mnou, a nebudeš-li chtít, zabiji tě!"
A Dažbog se zaradoval a řekl:
"Děkuji Zlatogorko, že jsi mě pustila. Souhlasím, stanu se tvým mužem."
Společně tedy šli do hor, kde potkali Svaroga a bohyni matku Ladu (bohyni lásky), kteří jim požehnali k tomu, že se stávají manželi. Potom se konala překrásná svatba v zářící Iriji a každý byl šťastný.
Toto štěstí však netrvalo dlouho. Jednou Dažbog a Zlatogorka cválali na koních hluboko v horách a našli divný hrob. Na náhrobním kameni byla vyryta divná slova: "Ten, kdo si sem lehne, zůstane tu z vůle Osudu." Zlatogorka poprosila Dažboga, aby si zkusil lehnout do hrobu. Vyzkoušel to, ale hrob byl menší než jeho postava. Potom to zkusila jeho žena a hrob byl pro ni jako ušitý. Požádala proto Dažboga:
"Můj roztomilý muži, zavři hrob, chvilku si tu chci poležet, aby jsem zjistila jaké to je."
Dažbog to zprvu nechtěl udělat, ale ona ho přemlouvala. Zavřel tedy hrob kamenem, který ležel vedle, jak to ona chtěla. To byl ale chybný čin. Hrob se už nedal otevřít. Dažbog se pokoušel kámen rozbít kyjem a mečem, ale nepomáhalo to. Potom Zlatogorka zakřičela z hrobu:
"Muži můj, jdi za mým otcem Nijem (bůh podsvětí), odevzdej mu můj poslední pozdrav a popros ho aby mi odpustil, já musím zůstat tu v hrobě navěky."
Dažbog přišel k Nijovi a pověděl mu o tom, co se stalo:
"Chtěla tě naposledy pozdravit a žádala tě o odpuštění. Pravděpodobně si Rod (bůh bohů) přál, aby se to stalo."
Nij se rozhněval na Dažboga. Myslel si, že Dažbog zabil jeho dceru, aby se tak pokusil dostat ho pryč z jeho království. Nij se rozhodl že Dažboga zabije. Pověděl mu, aby mu podal ruku, ale Dažbog prohlédl Nijovu lest a namísto ruky mu podal svůj dočervena rozžhavený kyj. Nij vykřikl, protože Dažbog přinesl světlo do jeho světa a tím ho oslabil. Dal proto svojí dceři odpuštění. Dažbog se vrátil zpět k hrobu svojí milé a pověděl, že otec jí odpustil. Tím získala Zlatogorka v hrobě pokoj a bude tam odpočívat do konce věků. Dažbog napsal na náhrobní kámen: "Zlatogorka Nievna tu odpočívá z vůle matky Osudu Mokoši a z vůle božského Roda.

DAŽBOG a MORANA
V Iriji se konala velká slavnost. Přišli tam všichni bohové a Svarog a Lada se se všemi setkali. Dažbog tam byl také a během slavnosti se rozhodl projít se po Iriji. Procházejíc se po ní objevil překrásný palác, z kterého se ozývala pěkná hudba. Podivil se: "co to může být?" a našel odpověď. Byl to palác Morany, která byla jedna z mnohých Svarogových dcer. Byla bohyní zimy a smrti a vynikala krásou. Ale i navzdory její kráse se jí bohové vyhýbali a nepozývali ji mezi sebe. Proto ve svém paláci uspořádala vlastní slavnosti. Tak Dažbog vstoupil do jejího paláce a dostal se do hodovního sálu. Tam seděla Morana na vysokém trůnu. Spatřila ho a pozvala ho, aby se najedl s ní a jejími hosty, což byli různí démoni a zlí bůžci. Dažbog odmítl toto pozvání, vědíc, že Morana je známá svými čáry a mohla by ho otrávit. Počkal dokud večeře neskončila a už pospíchal pryč, když v tom ho Morana pozvala do své komnaty. Dažbogovi se Morana líbila, ale odmítl a rychle z paláce odešel. Morana se rozzuřila a chtěla Dažboga očarovat.
Moranini hosté se vrátili domů a cestou potkali Peruna, který se jich zeptal, kde byli. Hosté mu pověděli, že byli na velkolepé večeři v Moranině paláci a viděli tam i Dažboga. Peruna to zarazilo a tak se rozhodl rychle poučit svého syna, aby nenavštěvoval taková místa jako je Moranin palác. I pověděl Perun Dažbogovi:
"Ty, můj synu, by jsi se měl zamyslet kam chodíš. Radím ti skončit s Moranou a zapomenout na celou tu příhodu."
Dažbog se urazil na otce a zeptal se své matky Ros:
"Matko, proč je otec tak rozzlobený? Byl jsem v tom paláci jen jednou a strávil jsem tam pouze chvíli."
Ros odvětila:
"Tvůj otec byl opravdu utrápený kvůli tomu, co se stalo, protože Morana je velká čarodějka. Měl by jsi se zdržovat co nejdále od jejího paláce. Neohlížej se na to, že je krásná."
Jako jiné děti, i Dažbog se rozhněval na své rodiče, protože ho začali poučovat, jak má žít. Krev se v něm vzbouřila a šel do Moranina paláce. Morana znovu uspořádala jednu ze svých slavností na svoji počest. Když Dažbog vstoupil do paláce, vystřelil jeden ze zlatých šípů; jen proto, aby se předvedl. Moranini hosté se ho zeptali, jaký význam měl tento jeho čin. Dažbog se rozčílil a řekl jim, že jestli nebudou potichu, všechny je rozseká na malé kousky. Tehdy se Morana rozhodla potrestat Dažboga za jeho chování a proměnit ho na vola. Všichni hosté souhlasili a tak se i stalo. Potom ho vyhodili z paláce. Na druhý den našel vola pastýř a poznal v něm Dažboga. Vzal toho vola a odevzdal ho Ros. Ros požádala Peruna, aby donutil Moranu s její magickou mocí proměnit Dažboga zpět do lidské podoby. Perun proto šel i s volem k Moraně a omluvil se za mladický čin svého syna. Morana slíbila, že přemění Dažboga zpět do lidské podoby, ale pod podmínkou, že se s ní potom ožení. Perun teda souhlasil a po přeměně vystrojil Dažbogovi svatbu s Moranou.

DAŽBOG a ČERNOBOG
Zvěsti o Dažbogově nevěstě se tak rozšířili, že se to doslechl i Černobog, syn Nija. Černobog mu krásnou Moranu velmi záviděl a rozhodl se ji unést. Aby mu Dažbog tento záměr nepřekazil, poslal na něj zlé duchy. Ti ovládli krajinu a Dažbog se s nimi dal do boje. Bojoval s nimi tři dny a tři noci, dokud je všechny nepobil. Potom se vrátil domů a z únavy usnul. Tehdy se Černobog vkradl do Dažbogova domu a začal přesvědčovat Moranu, aby odešla s ním, neboť Dažbog , jak jí řekl, je synem Peruna s obyčejné dívčiny a je jen polobůh. Tento úskok se mu podařil. Morana se změnila v ptáka a odletěla s Černobogom. Když se Dažbog vzbudil, samozřejmě našel dům prázdný. A tak šel za svým otcem Perunem, aby mu pomohl hledat ženu, ale mocný Perun mu pověděl, že to je jeho povinnost najít si ženu a tak odešel Dažbog sám.
I vydal se Dažbog na cestu hledat Moranu s Černobogem a zanedlouho je našel. Ale Moraně se u Černoboga zalíbilo a chtěla odbýt Dažboga úskokem. Nalila mu tedy silnou medovinu a pověděla:
"Oh, muži můj, Černobog mě vzal násilím. Zapij touto medovinou svůj žal a zlost!"
Dažbog vzal pohár a vypil nápoj až do dna a svalil se opilý na zem. Tehdy pověděla Morana Černobogovi, aby zabil jejího muže. Černobog ho proto chytil a hodil do hluboké jeskyně. Po chvíli se Dažbog probudil a zjistil, v jaké je situaci. Zapískal na svého koně Kologriva a ten ho pomocí svého dlouhého ocasu z jeskyně vytáhl. Potom se Dažbog znovu vrátil k Černobogovi, ale znovu ho očarovala Morana svojí krásou a medovinou. Potom ho Černobog proměnil na kámen a odhodil ho do krajiny. Mocný Perun však věděl, že se stalo něco zlého s jeho synem. A tak šel a našel kámen a proměnil ho znovu na Dažboga.
Nahněvaný Dažbog se znovu vrátil k Černobogovi a znovu ho Morana očarovala. Jenže tentokrát ho ona sama, svými kouzly přikovala mohutnými řetězi k Alatyrské hoře, a myslela si, že ho tu nikdy nikdo nenajde.
Jednou se Živa, Svarogova dcera, zeptala svého otce, zda-li se může jít podívat mimo Iriji. Svarog jí to dovolil a tak se proměnila na holubici a odletěla z Irije. Jak tak létala nad světem, uviděla Dažboga připoutaného k Alatyru a zamilovala se do něho. Slétla k němu a proměnila se do svojí božské podoby. Zeptala se ho zda se zříká Morany, která byla bohyní smrti. Souhlasil, a ona ho vzala do Irije, aby ho vyléčila.

DAŽBOG poráža ČERNOBOGA
Když se Dažbog zotavil, rozhodl se najít Černoboga a zabít ho. Živa mu pověděla, že neexistuje způsob jak zabít Černoboga, protože on je bůh zla a Moranin přítel. Oni oba jsou smrtí.
"Nemůže to tak být", odpověděl Dažbog, "Není možné, aby Rod stvořil svět takovým způsobem. Černobogova smrt musí být někde skrytá!"
Potom se Dažbog vydal za bohyní osudu Mokoší a zeptal se na černobogovu smrt. Ona mu pověděla, že smrt, kterou hledá, je ukrytá ve vejci, v kachním vejci, kachna v zajícovi, zajíc v truhlici a truhlice pod dubem na ostrově. A tak šel Dažbog hledat Černobogovu smrt. Po cestě spatřil sokola a vlka, kteří mu přislíbili pomoc, když ji bude potřebovat. Když Dažbog přišel k pobřeží, uviděl velkého hada a ten mu pomohl dostat se na ostrov. Na ostrově vyvrátil dub z kořenů, otevřel truhlici z které vyskočil zajíc. Zajíce chytil vlk a roztrhal ho. Tehdy vyletěla ze zajíce kachna, a tu chytil sokol. Z kachny vypadlo zlaté vejce.
Dažbog přišel s vejcem do Černobogova hradu. Morana se ho pokusila zastavit svojí krásou a medovinou, ale tehdy zasáhla Živa proměněná v holubici a pohár s medovinou převrátila. Nic a nikdo už nemohl Dažboga zastavit, aby rozbil vejce. Jakmile to udělal, ozval se nejmocnější Rod hromovým hlasem a pověděl:
"Rozbil jsi vejce, které představuje zlo a tím jsi narušil rovnováhu mezi dobrem a zlem, zničil si smrt a bez smrti není život."
A tehdy nejmocnější bůh bohů Rod seslal na zem Nebeský oheň, aby všechno zničil. Všichni bohové zůstali v Iriji a dívali se na peklo, které seslal Rod. A celá zem byla zničená a všechno živé zaniklo.

DAŽBOG a ŽIVA
Když velký oheň dohořel, vzal si Dažbog Živu za ženu. Na svatbě jim požehnala bohyně-matka Lada. Potom začali spolu vytvářet nový svět. Dažbog si vzal na starost obnovení rovnováhy mezi dobrem a zlem a Živa měla na starosti obnovu všeho živého. Řeky se znovu přeplnily rybami, lesy a louky divou zvěří a objevili se nový lidé.

DAŽBOGOVI VNUCI
A protože měl Dažbog tři ženy, měl s nimi i spoustu dětí. Všechny slovanské národy vzešly od boha Dažboga, a proto se staří Slované nazývali i Dažbogovými vnuky.

Dažbog a Zlatogorka měli syna Koljadu. Koljada si vzal Radimicu. Ti měli syna Radogosta. Od Radogosta vyšli západoslovanské kmeny Obodritů, Ratarů, Luticů, Ráňanů a mnoho jiných.
Od Radogostových potomků Radima a Vjatky vznikli Radimijci a Viatijci.
Dažbog s Moranou měli syna Bogumira. Bogumir a Slavunja měli dcery Drevu, Polevu a Skrevu (od nich byly kmeny Drevlanů, Polanů a Krivičů) a syny Sevu, Rusa, Slovena (od nich byly kmeny Severanů, Rusů a Slovenů). Sloven měl syna Venda, který založil kmen Venedů.
Dažbog a Živa měli syny Kiseka a Árija. Kisek se oddělil od svého bratra a založil kmeny Litevců a Lotyšů.
Árij měl syny Kija, Čecha a Choriva, kteří dali základy kmenům kyjevských Polanů, Čechů, Srbů a Chorvatů.